15. Euripa Forum

Ve dnech 1.–3. října 2026 se ve španělské Cartageně konalo 15. EURIPA Rural Health Forum, s mottem „Embracing the Diversity“. A právě rozmanitost byla patrná téměř ve všech diskusích – venkov totiž vypadá v každé evropské zemi trochu jinak, stejně jako problémy, se kterými se potýká, i způsoby, jakými se je jednotlivé zdravotní systémy snaží řešit.

Ostatně jedním z témat, které se v rámci EURIPA řeší již řadu let, je zdánlivě jednoduchá otázka: Co znamená „rural“ a kde začíná venkov? Jednotná definice stále neexistuje. Ruralitu můžeme vymezovat podle počtu či hustoty obyvatel, vzdálenosti od větších zdravotnických center, dostupnosti služeb nebo sociálních a ekonomických vazeb. Přesná definice přitom není jen akademickou debatou. Je důležitá pro výzkum, plánování zdravotních služeb, rozdělování podpory a v neposlední řadě také pro komunikaci s politiky a institucemi, které o podobě a financování zdravotní péče rozhodují. Přesto mezi všemi kritérii a definicemi stále dobře funguje jednoduché a sympaticky neformální pojetí: „A rural GP is a GP who feels rural.“ Tedy venkovským praktikem je ten, kdo se jako venkovský praktik cítí.

Ať už ale venkov definujeme jakkoli, jedna otázka se v Cartageně vracela znovu a znovu: Jak dostat mladé lékaře na venkov – a hlavně, jak zařídit, aby tam zůstali?

Jeden problém, mnoho různých cest

Zkušenosti jednotlivých zemí ukázaly, že univerzální recept neexistuje. Někde sázejí na finanční pobídky, jinde na podporu bydlení, pracovního uplatnění partnera nebo zajištění podmínek pro rodinu. Další země vytvářejí speciální vzdělávací programy, venkovské stáže, mentoring či garantovaná pracovní místa po ukončení specializačního vzdělávání. Strategie jsou různé – a také různě úspěšné.

Velmi zajímavé bylo sledovat nejen to, co funguje, ale také co nefunguje. Samotný vyšší plat může mladého lékaře na venkov přivést, nemusí ho tam ale dlouhodobě udržet. Opakovaně zazníval význam kvalitního vzdělávání, dobrého pracovního prostředí, dostupného bydlení, podpory rodiny a partnera, možnosti dalšího profesního rozvoje a především pocitu, že lékař na venkově nezůstává profesně ani lidsky izolovaný.

Důležitým tématem je už samotná zkušenost s venkovskou medicínou během studia a specializační přípravy. Pokud má mladý lékař možnost venkovskou praxi poznat včas, ideálně opakovaně a pod vedením dobrého školitele, může ji začít vnímat jako atraktivní a plnohodnotnou profesní cestu.

A právě tady máme co nabídnout i z České republiky. Projekt Pojď na venkov stojí na jednoduchém principu – dát mladým lékařům možnost venkovskou medicínu skutečně zažít. Poznat konkrétní ordinace, jejich lékaře i pacienty a zjistit, že práce praktika mimo velká města nemusí znamenat profesní kompromis. Naopak může přinášet velkou míru samostatnosti, široké spektrum medicíny a blízký vztah s komunitou.

POCUS jako lákadlo pro venkov?

Z českých témat zaujal výzkum zaměřený na POCUS (point-of-care ultrasonography), na kterém jsme spolupracovali také my, Mladí praktici. Předběžné výsledky naznačují zajímavou věc: možnost mít ve venkovské ordinaci ultrazvuk spolu s odpovídajícím výcvikem může být sama o sobě významným motivačním faktorem při volbě pracovního místa.

Tyto myšlenky mimo jiné už dlouhou dobu prosazuje pan doktor Halata, pro kterého byla Cartagena důležitým milníkem v jeho kariéře, jelikož byl zvolen prezident – elect Euripy. Je to nejen velký osobní úspěch, ale také příležitost, aby byl český pohled na venkovskou medicínu ještě více slyšet v evropské debatě.

A možná je právě tohle jeden z důležitých vzkazů z Cartageny. Chceme-li mladé lékaře získat pro venkov, nemusíme mluvit pouze o finančních bonusech. Potřebujeme jim nabídnout možnost dělat moderní, odborně zajímavou medicínu s kvalitním vybavením a možností dalšího rozvoje.

Konference se věnovala i využití technologií a umělé inteligence, dostupnosti diagnostiky přímo v místě péče, multidisciplinárním týmům, vzdělávání i nerovnostem v dostupnosti zdravotní péče. Venkovská medicína tak rozhodně nebyla prezentována jako jakási „jednodušší medicína daleko od města“. Právě naopak – vyžaduje široké znalosti, samostatnost, schopnost improvizace, využívání nových technologií a hledání řešení přizpůsobených konkrétní komunitě, ale i pocit, že na to není sám.

„Embracing the Diversity“ nakonec dobře vystihuje nejen konferenci, ale i samotnou venkovskou medicínu. Každá země má jiné podmínky a každá zkouší trochu jinou cestu. Jedno však máme všichni společné: venkov má své kouzlo, kterého si byl každý ze zúčastněných vědom. Právě setkávání na konferencích tohoto druhu, různorodost lékařů a zemí ze kterých pocházejí, s jejich řešeními na výzvy, jež venkov přináší, je inspirací a může být akcelerátorem změn i u nás.